Konfigurace Biosu

I kdy bývá počítač nastaven přímo od výrobce je dobré vědět jak a kde toto nastavení měnit. A obzvlášt v okamžiku kdy PC zatvrzele odmítá nastartovat, jednotlivé komponenty přestanou pracovat spolehlivě nebo je-li třeba rozšířit počítač o další části. V tomto okamžiku je třeba vzít navědomí přítomnost programu SETUP pro nastavení počítače. Z výroby bývá větina počítačů všelijak. Kdo v takovém případě nasadí ty správné páky, může ze systému ještě vyždímat trochu výkonu navíc.

Krásný příklad toho, jak osudový účinek mohou mít nastavení systému BIOS, předvádí instalace systému Windows 95. pokud se instalace opakovaně hroutí bez jakéhokoliv zjevného důvodu, hledáme zpočátku chybu téměř vždy úplně někde jinde. A přitom příčinou všeho trápení bývá ochrana proti virům, aktivovaná v nastavení systému BIOS. Proto se vždy vyplatí podrobněji se seznámit se všemi potřebnými funkcemi.

BIOS obsahuje program SETUP pro nastavení systému BIOS, je to malý program, který je součástí systému BIOS a pomocí něho pak lze sytém konfigurovat. Tímto způsobem počítači sdělujeme, jaký je jeho vlastně obsah. Jsou zde také uložený i tak triviální informace, jako je například datum čas. Čertovo kopýtko tkví v tom, že v principu je každý druh základní desky vybaven vlastní variantou systému BIOS, která je speciálně vyvinuta pro tuto desku. Proto se není co divit, jestliže ve vašem setupu pro nastavení systému BIOS některé hodnoty, zde popisované, nevyskytují, nebo se nacházejí na jiném místě a pod odlišným označením.

Na počítačích se setkáváme s programy SETUP pro nastavení počítačů od následujících výrobců: American Megatrends (AMI) Award nebo Phoenix. Velmi snadno zjistíte, který se používá ve vašem počítači. Při každém startu počítače se tento program ohlásí krátkou správou na obrazovce, která říká jak se do programu Setup dostat. Jakkoliv je volání programu odliné, po jeho sputění zavládne větinou jednota. Většina zástupců systému BIOS obvykle nabízí standardní nastavení CMOS a rozšířené nastavení.

V této nabídce programu se vždy nachází základní informace o datu, času a dále o počtu a typu disketových mechanik a disků. Konfigurace pracovní paměti už dávno nezpůsobuje problémy. Pokud obsadíme desku větší kapacitou RAM, všechny moderní desky automaticky poznají její přírůstek. Udané hodnoty vždy proto odpovídají nejnovějšímu stavu.

Zcela jinak se program chová při zadávaní údajů o použitém disku, je jsou rovněž uvedeny ve standardním nastavením CMOS. Zde do značné míry záleží na tom jaký disk a jaký řadič používáme. U disků IDE a EIDE se však zadávají o počtu cylindrů, záznamových hlaviček, klidové poloze hlaviček a počtu sektorů, které disk obsahuje. výjimkou jsou disky SCSI, které se ovládají pomocí systému BIOS řidiče SCSI. Tato nastavení disků se obvykle měnit nebude. V případě špatného startu počítače je toto první podezřelé místo kde se nachází chyba. Systém musíme nově nakonfigurovat i v případě, že vyměňujeme nebo přidáváme disk IDE.

U starších počítačů musí uživatel zadat osobně. Dnes je tato náročná procedura zbytečná. Moderní externí paměti EIDE a některé disky IDE lze přihlásit automaticky. Vlastní procedura pak probíhá následovně. V programu SETUP se vybereme funkci IDE HDD Auto Detection. Krátce poté se objeví výběrových kritérií, jakým způsobem se má oslovovat externí pamět. Základním předpokladem je, že pomocný program disk poznal. Vlastníci disků EIDE jsou na tom lépe, protože ty se rozpoznají vdžy. Pokud program disk nepoznal, je třeba hodnoty nastavit ručně.

Jestlie disk byl identifikován, je třeba zadat velice důležité hodnoty. Ve většině případu jsou k dispozici na výběr tři různé režimy: v normálním (NORMAL) režimu, režimu LBA nebo LARGE. Výběr správného režimu závisí v první řadě na operačním systému, který se bude na disku provozovat. Kdo dává přednost systému MS-DOS by rozhodně neměl zapomenout na omezení programu FDISK pro nastavení diskových úseků (partitions). Tento program není schopen rozpoznat zařízení o větím počtu válců ne 1024.

V normálním režimu musíme nastavit správně vechny hodnoty, které pouívají starší disky IDE a řadiče IDE. Uvedenou volbu můžeme vybrat vždy, kdy se má používat disk, který nepřekračuje výše uvedená omezení. Pokud se použije disk o větší kapacitě než 504 MB, musí se (aby jej MS-DOS mohl ovládat) nastavit jeden ze zbývajících dvou režimů. Toto rozhodnutí není nijak těžké: program Autodetect ukazuje automaticky počet válců. Překroči li počet válců hodnotu 1024, je třeba zvolit režim LBA.

Programy Setup moderních počítačů PCI rozlišují takzvané primární a sekundární disky. K řadiči EIDE lze připojit dva kabelové svazky. Každý s kabelových svazků je schopen ovládat dvě mechaniky. V bodu nabídky Autodetection musí být disk, z něho se načítá operační systém, označen pro BIOS jako master. Při konfigurování druhé disketové jednotky záleží pouze na tom, který kabel použijeme. Pokud je druhá externí pamět připojena ke stejnému kabelu jako její předchůdce, je třeba disku, z něho se načítá systém, sdělit, že v systému pracuje i jeho partner, označovaný jako slave. Jak se mají nastavit propojky je už určeno v manuálu disku.

Ve všech nových verzích programu Setup systému BIOS lze aktivovat nebo odpojit vyrovnávací pamět, instalovanou na počítači. Tato vyrovnávací pamět má kratší přístupovou dobu a mikroprocesor nemusí čekat několik taktů než mu pamě poskytne požadovaná data. V těchto pamětech bývají uložena často používaná data nebo malé úseky programu, k nimž musí mikroprocesor často přistupovat. . Zde platí pravidlo nastavit uvedené hodnoty na enable.

Lze modifikovat nastavení L1 Cache Update Mode a L2 Cache Update Mode. Druhý z parametrů aktivuje takzvanou Second Level Cache, zatím co L1 zapíná vnitřní vyrovnávací pamě procesoru. Zde je třeba rozlišovat mezi dvěma principiálně odlišnými strategiemi vyrovnávací paměti: takzvanou vyrovnávací pamětí jen pro čtení a pamětí zpomaleným zápisem. Jak už z označení první paměti plyne, ukládají se do ní jen data určená ke čtení. Druhá metoda krátkodobě ukládá informace, které se mají později zapsat na disk.

Award-BIOS poskytuje na výběr dvě možnosti nastavení, označované zkratkami WT (Write Thurgh) a WB(Write Back). Pokud se nastaví WT data se budou zapisovat přímo a nejsou ukládaná v vyrovnávací paměti. WB naproti tomu provádí efektivnějí metodu, při ní se data ukládají do vyrovnávací paměti a na disk se ukládají, a systém je méně vytížen.

Ve stejném okně nabídek lze provést dašlí efektivní vyladění systému. Hodnoty uvedené pod položkou System Bios Cacheable rozhodně nastavíme na enabled. Pak se totiž systém BIOS překopíruje z velmi pomalé paměti ROM do mnohem rychlejší pracovní paměti (RAM). Pokud se však po tom to pokusu o vyladění systému začne systém chovat nestabilně a odpírá poslušnost u aplikací využívající intenzívně grafiku, doporučuje se nastavit v Setupu v podnabídce System Bios Cacheable na hodnotu WT.

Kadý počítač disponuje nejméně dvěma paměti ROM. Za prvé pamětí se systémem BIOS, která obsahuje kódy pro start systému a základní vstupní, výstupní funkce. Za druhé pamětí se systémem Video-BIOS. Tato pamět obsahuje pomocné programy systému grafické karty. V novějích počítačích PCI bývá často ještě třetí ROM se systémem BIOS řadiče SCSI.

Jelikož přístup k paměti ROM bývá desetinásobně pomalejší než k pracovní paměti RAM, snažíme se proto přenést BIOS do pracovní paměti. Tuto možnost přenosu předpokládají všechny Setupy. Kdo chce počítač pořádně rozjet, měl by zkopírovat obsah paměti ROM do podstatně rychlejší pracovní paměti. Příslušné body nabídky mají ve všech variantách setupu podobná označení jako Video Bios Shadow a System Bios Shadow, ty pak nastavíme ne enabled. Pokud chceme doladit ROM řadiče SCSI, musíme si nejprve zjistit adresu řadiče. A to buď v příručce nebo při startu systému se vypisuje na obrazovku. Obvykle to bývá adresní oblast paměti C8000 a CBFFF. V některých Setupech bývá oblast označena pouze C800 a CBFF. Přísluné hodnoty nastavíme na enabled. Výkon lze jetě zvýšit uvolníme-li tuto pamětovou oblast v položce Cacheable pro vyrovnávací pamět. Ale některé karty (jako např. sítová karta) toto nastavení nedovolují, proto je třeba zabránit použití vyrovnávací pamětí pro tuto oblast nastavením na disabled nebo aktivovat funkci Non Cacheable Block.

U nastavení v nabídce Advanced Setup, označených jako režim burst modus, delays a Waitstatest, jde o to jak dlouhou pauzu CPU má systém vložit mezi určité akce (například mezi čtení a zápis). Zkratky 1t, 2t znamenají přestávku v délce 1 nebo 2 taktů. Tato hodnota se může snížit, ale zvýšení rychlosti je malé a tím pádem se ani neprojeví. A navíc se systém pravděpodobně stane nestabilním. novějí Setupy navíc umoňují automatickou konfiguraci, která zjištuje optimální nastavení.

Karty tohoto typu se jednoduše zasunou do systému a počítač je automaticky rozpozná. konfiguraci zásuvných míst PCI lze nastavit v nabídce PCI-Setup. Zde se musí dávat pozor na rozdělení přerušení. U karet ISA se příslušné přerušení nastavuje pomocí propojek na kartě, na proti tomu karta PCI neví které přerušení obsazuje. Každá karta pak dostane číslo přísluného přerušení až při startu Biosu. Karta PCI proto často používá signálové vedení (jen obsadí jeden kontakt sběrnice) s označením INTA. Přísluná nastaví se najdou i v programu Setup. Pokud chceme najít optimální variantu použije se nastavení AUTO, Setup najde příslunou hodnotu sám. Volná přerušení (neobsazena kartami ISA) se zanesou pomocí voleb jako 1st Available IRQ nebo podobně. V některých případech se uvádí obsazená čísla přerušení kartami ISA.

Novější počítače v případě uživatelovy nečinnosti odpojí disk, sníží taktovací frekvenci procesoru a ukolébají obrazovku do hlubokého spánku. Velikost této nečinnosti lze přesně nastavit. Např. u monitoru se při prvním stupni nečinnosti zmizí obraz, při druhém stupni se obrazovka odpojí od zdroje. Samozřejmě pak probuzení z druhého stupně trvá déle. K nastavení jednotlivých stupňů se používá nabídka Power management, s režimy úspory např. doze, standby mode nebo suspend mode. V setupu lze i definovat události PM Events. Ty pak udávají za jakých okolností se má příslušné zařízení probudit. Uživatel pak stanoví která vedení, zařízení a přerušení je třeba sledovat. Např. při příjmu faxů plných 24 hodin se musí nastavit počítač tak, aby se rozběhl při událostech na sériovém portu, to znamená nastavit sledování přerušení od přísluného portu.

APM (Advanced Power Management) je programové rozhraní k systému Windows a Windows 95, jenž usnadňuje zlepšuje konfiguraci mechanismů řízení spotřeby. Kde se uvažuje, že samy Windousy nejlépe vědí kdy počítač nemá co dělat. APM je přitom velice výkonný, jelikož snižuje taktovací frekvenci i mezi zadáním jednotlivých písmen z klávesnice, co pro rychlé Pentium je velká doba. Uvedené instrukce jsou pod zkratkami jako DOZE Speed (div by) nebo stdby. V případě že instalační programy kolidují s funkcemi úspory, je vhodné tyto mechanizmy vyřadit z provozu, jinak tyto instalace bývají dost často nestabilní.

Ani v případě kdy počítač neobsahuje Flash-EPROM, není vše ztraceno. Pokud PC pracuje se systémem AMI-BIOS, ale program pro jeho nastavení má omezený výběr možností, pak se pomocí užitečného programu (např. Amisetup Roberta Muschela) dostaneme ke skrytým pokladům. Pomocí tohoto programu se může měnit parametry systému BIOS i když to Setup neumožňuje. Ale tady musíme dávat pozor aby se nezměnily ty parametry, jen by vedly k havárii počítače.

Už většina moderních základních desek má BIOS uložený v programovatelné paměti (Flash-EPROM), ji lze libovolně mazat a měnit. Toto je použito u základních desek výrobců Asus, Elitegroup nebo Intel. Potom za cenu poměrně nízkých nákladů lze systém BIOS nahradit novou verzí systému. Od nové verze systému sice nemůžeme očekávat výrazné zlepšení výkonu. Ale pokud systém odmítá přijmout novější druh přídavných karet, pak lze toto napravit výměnou systému za novějí verzi.